Poslední dovolenou jsem měl v Lednu, je čas opět někam vyrazit. V ‘Lejku’ jsem byl už dvakrát a mám to tam rád, nyní se rozhoduji prozkoumat západní část od jezera Windermere. Jídlo chystám na 5 dní, poslední den si něco dokoupím.
1.Den Ve vlaku všichni v rouškách, po příjezdu do Windermere mě překvapuje množství lidí (je Pondělí). Dostávám email od šéfa, že mám výpověď, tak trochu jsem to čekal (předběhl mě, chtěl jsem ji dát sám). Plán pro dnešek je se co nejvíce přiblížit pod Scafell Pike, abych zítra po výstupu stihl sejít dolů, má se pokazit počasí. Celou cestu potkávám opravdu dost lidí. Je to možná tím, že jdu po populární stezce Cumbria Way. Kouknu do mapy a říkám si, že by byl pěkný kemp u jezera Angle Tarn, musím se k němu ale nejdřív vyškrábat. Nečekal jsem, že dojdu první den tak daleko. U jezera nacházím pěkné místo na kemp. Jdu se trochu umýt, celej tam ale nevlezu, do půl stehen a jdu ven, je to studené jak…je mi krásně teplo. Jak zaleze slunce za kopec, teplota rapidně klesá a jdu si zalézt do pelechu před večeří.
2. Den Vycházím až o půl 10, není kam spěchat. Potkávám 2 běžce a kameramana, pokouší se o Three Peak Challenge barefoot (naboso), což jsou 3 nejvyšší vrcholy ve Walesu, Skotsku a Anglii (Snowdon, Ben Nevis a Scafell Pike). Běží kompletně naboso jak na vrcholky, tak i celou vzdálenost mezi nima. Jeden z nich si stihl cestou skopnout palec a ulomit nehet. Nechápu, je to vyloženě kamenitý terén tady na Scafell Pike a i v botech to není snadné. V 11 stojím na vrcholku, dlouho se ale nezdržím, docela tu fičí. Svačím až cestou dolů. Zjišťuju, že arašídy nasypané do arašídového másla nebyla dobrá volba, je mi to po tom těžko. Scházím dolů k Styhead Pass, míjím opravdu kupu lidí. Rozhoduji se vystoupat na Great Gable, z tama přímo dolů. Je to pěkný sešup kamením a šotolinou, sype se to pod nohama. Pokračuji dále na Black Sail Pass, vítr opět sílí. Můj vydřený nos štípe jak čert, jak si ho pořád utírám. V dálce v údolí vidím kamennou chatku, rozhoduji se k ní sestoupat, stejně bych tama asi šel. Nabírám vodu a jdu hledat místo k noclehu. Po vystoupání asi 100m nacházím spot, docela rovný, ale opět velmi větrný. Snad tu vydržím až do rána.
3. Den. Celou noc jsem nebyl schopnej usnout (bylo hodně větrno), změnil se směr větru a začalo mi foukat do vchodu a třepotající tarp byl šíleně hlasitej. Zatáhlo se, mělo by pršet až po 1 hodině. Balím brzo ať stihnu ještě něco ujít před deštěm. Škrabu se na Haystack, hodně fouká a mraky se honí, nikde ani noha. Po chvíli ztrácím cestu a jdu pouze podle instinktu. Po přebrození močálu konečně najdu trail, napojuju se na něj a scházím dolů do Honisteru, teží se tam kamení a maj tam plno věcí vyrobených z kameni, je tam dokonce Ferrata v jeskyni. Dlouho se nezdržím a valím dál po Coast to Coast do Rosthwaite, je to moc pěkné, jde se podél řeky a už poprchá. Dojdu do kempu, ptám se na cestu a pokračuju v krasojízdě. Procházím Stonethwaite a už solidně prší, lidi co jdou dolů to už otočili pod sedlem kvůli silnému větru a dešti….jsou teprve 2, ale nemá smysl tam nahoru lézt. Zašiju se do oploceného lesíčku, je tam pěkný rovný plácek pod stromama. Zbytek dne jen ležím a poslouchám bubnování dešťe.
4. Den Zvuk okolniho potoka mě pekně uspal, vyspal jsem se velmi dobře. Balím věci o půl 9, začíná opět pršet, co se dá dělat. Stoupám nahoru do sedla, prší asi každých 10 minut, chvili pauza a opět déšť. Na vrchu se mírně ztrácím, a koukám nejsem jedinej. Potkávám kluka z Londýna, jde celý Coast to Coast trail, už loni se o to pokoušel, ztratil ale trail a ukončil to. Po 2 scházím do Grasmere, asi hodinu mi trvá než se z tama vymotám, milion cestiček a stezek. Rozhoduju se pokračovat v trailu a později se od něj odpojit. Láduju se ostružinama kolem cesty, nikdo je očividně nejí. Koukám do mapy a říkám si, že pěkné místo na noc by mohlo být u jezírka Grisedale Tarn, vyšlápnu si k němu asi 400 výškových metrů, brzy ale zjišťuju, že jsem si to přestavoval moc růžově. Tak tam fučí, že je problém cokoliv odložit na zem. Postavit přístřešek by bylo bez šance. Rozhoduju se najít vhodné místo na spaní a sestupuju si kvůli tomu 200 výškových metrů, všechno je tu v prudkém svahu. Po 40 minutách to vzdávám a zapíchnu to vedle potoka, budu spát nohama docela dost dolů, navíc je to celé křivé s kamenem přesně uprostřed. Tohle nebude dobrá noc.
5. Den Ráno dolámanej, ale zvládl jsem to. Pobalím svých pět švestek a v 9 opouštím nocležiště. Trvá mi to půl hodiny zpět nahoru do sedla. Vítr neutichá a já odbočuju nahoru na Fairfield, už to nemá daleko od vichřice. Cestou nahoru jsem potkal Brita a prý tam nahoře „trochu fouká“. Na vrcholku je ohrádka z kamenů, tak se za ní skrývám a dávám si chvíli pauzu. Pokračuju po hřebeni podél kamenné zídky přes Hart Crag, Dove Crag až dolů do Ambleside. Krásné mini městečko, celé z kamene. Napojuju se na hlavní, pak odbočím na stezku přes Skelghyll Wood, kde nakonec i zakempuju, vyškrabu se asi 50 výškových metrů do lesa nad pěšinku, tady bych nikomu vadit nemusel.
Poslední den jen sestoupím dolů k jezeru Windermere a pokračuju podél cesty až na vlakovou stanici. Stavím se v místním krámu na pytlík koblihů a vychází mí to akorát, vlak odjíždí za 40 minut.
Trasa kterou jsem šel zde:
Video z výletu zde:
