Jakmile jsem se dostal pryč ze sněhu, byla to velká radost. Rozešli jsme se s klukama a každý už si šel sám a právě v tomhle to bylo pro mě náročné. Kempoval jsem většinu nocí sám, přes den jsem moc lidí nepotkával, vleklý problém s kotníkem, neustálý hlad, bolest v pravém rameni. Řekl bych, že Oregon byla asi nejméně záživná část trailu, často se jde jen hustým lesem bez jakéhokoliv výhledu, k tomu si připočtětě asi deset miliónů komárů….
Video najdete zde:
73# den. Vyrážím klasicky v 6, musím opět vystoupat to, co jsem šel předešlý den dolů. Užívám si to, výhledy opravdu stojí za to. Dělám dnes několik pauz, přeperu si veškeré oblečení a konečně umyju i sebe, už to bylo potřeba. Slunce pomalu zapadá a já pokračuju dál, jde se mi stále dobře. Kempím pod širákem na mini spotu na sestupu do Beldenu na 1280 míli, jen těch komárů co tu je (asi 50 mi jich bzučí u hlavy když tohle píšu), snad to vydržím jen s moskytiérou až do rána, na tarp je tu málo místa. Ujito 30 mil (48km).
74# den. Po asi 10 minutách ležení s moskytiérou to vzdávám, komáři mě sice už nekoušou, to bzučení 5cm od obličeje mě ale nenechává spát, stavím nakonec tarp. Sestupuju dolů docela solidním kopcem k cestě do Beldenu, přecházím most přes řeku a čeká mě znovu stoupák asi 11 mil zpět nad 7000 stop. Všude jsou popadané stromy, potkávám 2 chlapy s motorovou pilou, kteří čistí trail. Při obědové pauze za mnou slyším praskání, otočím se a padá obrovský strom, dopadá asi 10m ode mě, to bylo teda těsné. Na vrcholku potkávám staršího hikera s dlouhý šedým vousem, říká mi o trailmagicu o 4 míle dál. Přidává do kroku, abych je tam ještě stihl. A mám kliku, jsou tam, plno jídla a téměř žádní hikeři, jen 4 za dnešek. Dostávám hned chlazené pivo Sierra Nevada, Blt (bacon, lettuce, tomato) sendvič, k tomu tortila chips a nějaký dip z avokáda a cibule, ovoce, domácí cookies s čokoládou. Až to mám v sobě, jedu druhé kolo. Jak tu nikdo není, tak jim toho moc zbylo. Po hodince jezení se rozhoduju pokračovat, dostávám s sebou pytel cookies, ovoce, pytel čipsů, paní mi dělá ještě senvič na cestu a k tomu si mám vzít ještě 2 piva, tohle je prostě Amerika. Chlapík prošel JMT a Camino a už čtvrtym rokem dělají trailmagic pro PCT hikery, paráda. Pak už jen ujdu dvě míle, stavím tarp, ale těch komárů je tu snad milion, jsem celej dokousanej a tarp jich je plnej, snad se mi povede je nějak dostat ven.
75,76 a 77# den. Po nevyspání díky pravděpodobně medvědovi, kterej prošel jak buldozer nedaleko od stanu vyrážím na 23 mil dlouhý úsek do Chesteru. Procházím midpointem, už jen jednou tolik a jsem v Kanadě. Noha pořád bolí, v Chesteru kempuju za kostelem. Dělám resupply v Dollar store (super levné), cpu do sebe litr a půl zmrzliny, zbavuju se nesmeků a posílám je dopředu s jídlem do Mazama Village. Poté se přesouvám do knihovny, zjišťuju, že mi kotník pěkně natekl a nemůžu moc chodit. Další den jen odpočívám a doufám, že následující den budu moct opět vyrazit. Sešli se tu super lidi a tak povídáme a povídáme. Paní co se stará o kostel je úžasná, nosí mi teplou vodu a tak střídám horkou a studenou lázeň na můj kotník. Je den Nezávislosti (4.7) a v ulicích jsou tisíce lidí, zajímavá podívaná. Potkávám hikera Barn farta z Warner Springs (bývalý pilot NAVY), žil 10 let v Čr v Jeseníku a učil angličtinu, v 61 letech teď jde podruhé PCT.
78# den. Dopoledne si povídáme s paní, co se stará o kostel, po asi 2 měsících potkávám opět Grinder, plánujeme vyrazit odpoledne, ať ujdeme ješte 10 mil a můžeme tak kempovat před Národním parkem Lassen (úsek 20 mil, kde je vyžadován bear kanistr). Zero (Jižní Korea) si posílá balík s jídlem dopředu, čekám na něj, další kluk z Francie (Duncan) vyráží s náma na stopa po druhé hodině, je šílené vedro. Auto nám zastavuje po 15 minutách, trail naštěstí vede lesem a teplota je mnohem příjemnější. Kotník opět začal bolet, ve městě už to bylo celkem dobrý, to jsem ale nešel s naloženým batohem. Nevím jak daleko ještě dojdu, Zero mi dává Tygří mast, mažu si s tím kotník, uvidím další den. Taky mě dost bolí záda, dole pod pravou lopatkou a v oblasti páteře ve stejné výšce, je to pravděpodobně z přetěžování v Sieře. O půl sedmé docházíme na kempsite North Fork Feather river, kde je dřevěný most. Kluci na mě řvou, že na mostě je Puma. Rychle tam běžím, už stihla seběhnout, asi se tam vyhřívala na slunci. Jdu na konec mostu a na 3 vteřiny ji zahlédnu jak mizí v houští, byla obrovská.To se budu asi zítra pořádně rozhlížet okolo sebe, je možné, že je zvědavá a bude nás sledovat.
79# den. Vyrážím jako poslední, brzy ale kluky doháním. Kotník se občas ozve, posílám tam jeden Ibuprofen a pak už se mi jde dobře. Okolo poledne procházím přes Warner Valley campground, kempuje tam hromada lidí. Dávám se do řeči s chlapíkem, který byl v Česku, zná Kladno a Prahu, ptá se, jestli mám hlad a posílá syna pro nějakou sladkost, to mi pozvedlo náladu. Dnes měl trail minimální převýšení, a tak těch 29 mil uběhlo hladce. Všudy přítomné popadané a ohořelé stromy vytváří zvláštní atmosféru, moc jsem si park Lassen užil, bohužel medvěda jsem neviděl. Kempíme v Hat Creek na míli 1367, za hranicí Lassen parku.
80# den. Ráno když vstanu, Zero už je pryč. Rychle pobalím a před šestou jsem na trailu. Ujdu asi 8 mil k cestě, stopa mám za chvíli, chlapík mě vyhazuje u J’J’s Caffe, z tama mi to trvá asi hodinu. Vystupuju u křižovatky na Burney, zastavuje mi mladík se dvěma Haskounama, nejde mu ale už nastartovat. Pokouší se to zprovoznit, otáčím klíčkem v zapalování a on se hrabe v motoru, nic. Tak si zase vystupuju a asi za 2 minuty na mě mávají holky v protějším pruhu, že mě hodí do Burney. Jdu si koupit kilovku jogurtu a 3 banány, sním to raz dva a hledám kostel (a zároveň gymnázium), kde bych měl strávit dnešní noc. Na parkovišti mi někdo ukazuje, kudy se tam jde. V kostele zrovna probíhá bohoslužba nebo jak se to jmenuje, tak čekám a povídám si s lidma u stolu, všichni jsou zvědaví ohledně PCT. Přichází za mnou starší paní a dává mi knihu, je to asi něco ohledně boha. Ptá se mě na jméno, dá mi ruku na rameno a pronese modlitbu, ať se mi nic nestane, také si přidá moje jméno na seznam jmen za které se každý večer modlí, ať jsou v pořádku. Po skončení se zaregistruju a jdu se ubytovat do tělocvičny, mám vlastní pěnovou matraci na zemi, jaký luxus. Také mám k dispozici vybavenou kuchyňku, nějaké jídlo, hikerbox a sprchu, vše zdarma. Určitě tohle místo můžu doporučit, pokud sem pojedete. Na večeři si dělám rýži s quinoou, fazolema a zeleninou, mňáám.
81# den. Po vydatné snídani opouštím kostel, snažím se stopovat, nikdo ale nezastavuje. Po asi 40 minutách mi konečně zastaví paní středního věku, 35 let, pracuje v nemocnici a bere mě na trail. Burney Falls jsou prý některými považovány za osmý div světa, mě to teda nepřišlo jako něco extra. Je vedro, ale trail je fajn, místama se musím prodírat keřema a tak si povídám nebo zpívám sám pro sebe, narazit na medvěda či pumu v tomhle hustém porostu opravdu nechci. Potkávám hikera jdoucí na jih, potřásl mi rukou a gratuluje mi k projití Sierry. V 5 docházím na plánovaný kempsite, rozhoduju se ale jít dalších 7 mil. Na místo dojdu po půl osmé, jsem tu sám. Nerad kempuju sám v blízkosti velkých šelem, cítím se bezpečněji když je poblíž alespoň jeden stan, co už. To zvládnu.
82# den. O čtvrt na deset slyším kroky, 2 kluci prošli okolo mého tarpu a asi kempovali poblíž. Následující den je potkávám, mají malinkaté ultralehké batůžky a dělají každý den 36 mil. Večer kempují až už je téměř tma, snaží se to projít pod 100 dní, respekt! I když, já nedělám o moc míň, dnes 31 mil (50km), to taky není málo. Trail vede opět celý den hustým lesem, občas se musím pořádně prodírat keřema trčící na trail. Terén je to vcelku jednoduchý, jen to vedro, jsem celej slitej, co je ale horší jsou komáři, totálně dokážou člověku znechutit trail. Na pauze ač jsem durch mokrej na sebe oblíkám bundu, kapuci a moskytiéru. I tak tam dlouho nevydržím. Nohy a ruce mám celé dokousané. Kempuju opět sám v hustém porostu, jsou tu 2 fleky na spaní. I když mám tarp postavenej a jsem uvnitř, slyším venku to bzučení komárů, čekající na mě, až vylezu.
83# den. Moc jsem toho nenaspal, bylo mi vedro a převaloval jsem se. Z ničeho nic slyším kroky zvířete, pak následuje skok a kvičení nějakého menšího zvířete, podle mě to byl nějaký velký predátor na lovu. Do rána se mi udělal obrovský puchýř zespodu nohy, průměru asi 3 cm, píchám do toho jehlou a vystříklo mi to až na spacák…no stejně ho budu prát. K cestě mi zbývá 22 mil, jde se poměrně dobře (až na občas ozývající se kotník, prasklý puchýř a bolavé pravé rameno) až do doby, kdy z ničeho nic v mírném kopečku došlápnu a píchne mě v achilovce, další půlhodinu se bolest stupňuje a dokulhám to nějak k cestě, je to opět pravá noha. Po dojití k dálnici mi je jasné, že tohle nebude jednoduchý stop, auta jedou příliš rychle. Po asi 50 minutách se na mě usměje štěstí, kluk mě háže do města Dunsmuir, jdu do knihovny vyřešit nějaké věci, pak se přesouvám do malého dětského parku dát si pozdní oběd. Je tam chlapík (Jeff) středního věku s malým dítětem, dáváme se do řeči, šel PCT 2008, TeArarou 2013 a ptám se ho, zda neví o místě na spaní. Ihned mi nabízí, že si můžu postavit stan u něj na zahradě. Bere mě autem k jeho domu, naproti jsou ubytovaní jeho rodiče. V domku rodičů mě vřele vítají, povídáme si (mají 70 let, vypadají o 10 mladší) a jsou moc příjemní. Mám svůj pokoj s postelí, můžu si vyprat a osprchovat se a zůstat i další noc, k dispozici auto kdykoliv potřebuji, zní to až pohádkově. Večer mě zvou na večeři, dávám si sendvič s masem a velkým salátem, pak jdeme ještě na zmrzlinu. Ukazují mi město (spíše vesnice, má to 1600 obyvatel) a jednu budovu, kterou by rádi koupili a přestavěli to na restauraci, krámek pro PCT hikery s nabídkou odvozu na trail, krásný to sen.
84# den. Je to fajn se vyspat v posteli až do osmi, na snídani mám ovoce s jablečným džusem, míchaná vajíčka a tousty s marmeládou, pěkně si mě tady rozmazlujou. Dopoledne si povídáme s Jeffovou mamkou, ta mě pak odváží do knihovny, tam jsem asi do čtyř. Ve čtyři mě opět vyzvedává, stavujeme se nakoupit v Dollar General, dopřávám si výborné čokoládové cookies. K večeru jdu k Jeffovi, povídá mi o trailu, ukazuje mi knížku z fotek a společně koukáme na film z Nového Zélandu z TeAraroa trailu, který s ženou prošli v 2014, úplně mě to navnadilo….tak příští rok? Večer se přesouvám přes ulici zpět k rodičům, na večeři dostávám špagety (bezlepkové s omáčkou a sýrem, k tomu kouslo salát), nikdy mi nechutnaly víc, tady na trailu vše chutná tak výborně. Super den.
85# den. Budím se o osmé, Jeffův otec přede mě postavil asi 5 krabic cereálií a ovocných tyčinek , ať si vyberu co chci na snídani a taky ať si vezmu s sebou na trail. Loučíme se, Jeff mě háže autem zpět k trailu, prý budu jeho mamce chybět, dávám mu na sebe kontakt. Už od rána je solidní vedro, stoupám po kamenitém, exponovaném povrchu nahoru, občas zahlédnu Mt. Shastu, jsem celej promočenej, je 38 ve stínu. Noha tolik nebolí, dá se to zvládnout. Na oběd si dávám plechovku fazolí s koblihou, kterou jsem zapomněl sníst a je mi hej. Kempuju na místě s krásným výhledem na Mt. Shasta, je tu už jeden stan, tak se přidávám.
86# den. Vycházím s východem slunce, ráno jsem to asi přehnal s kokosovým tukem, dal jsem si 3 lžíce extra po snídani, pak jsem měl trošku hnačku J.Trail vede kolem jezer, je to ale samý kámen, jdu velmi opatrně, ať si nohu ještě nezhorším. Okolo páté docházím k cestě, sedám si k obytnému autu ke čtyřem hikerům, dostávám zmrzlinu a asi hodinu si povídáme. Mám zprávu o Thirteenovi, prý šel 9 dní po sobě 40 mil, šílené! V šest se zvedám a rád bych ještě ušel 4,5 míle na další kempsite, zbytek zůstává, jsou unavení a já taky, chci si ale trošku nadejít, budu to mít zítra „jen 35mil“ do Etny, lepší než 40. Vstupuji do Trinity Alps wilderness, nacházím pěkný spot před osmou a komáři zas žerou. Náročný den, ujito 35 mil (56km).
87 a 88# den. V noci jsem se výborně vyspal, tak jako už dlouho ne. Vstávám ještě za šera před pátou, čeká mě dlouhých 35,5mil (57km) k cestě, odkud budu stopovat do Etny. Krajina je nádherná, stoupám dost vysoko a tak mám výhledy široko daleko. Na oběd zastavuju u jezera a umývám si černé nohy, už mě ale pěkně bolí kolena, dělám už třetí den přes 50 km. Ke konci dne jsem už dost vyčerpanej, dojdu dolů k cestě a doufám, že mě někdo vezme. Moc aut tam nejede, tak jedno za 15 minut. Mám štěstí a bere mě starší paní, bydlí v Etně už 35 let. Etna je moc pěkné malinké město s 600 obyvateli, já tam mám vše co potřebuji. Vyhazuje mě u parku, kde lze zdarma kempovat, je to krásný udržovaný park, lze se i osprchovat za 5 dolarů. Stavím tarp, večeřím dvojitou porci ramen bombu (nudle+kaše) s tuňákem. Po večeři zjištuju, že je na tom pravá noha dost špatně (teď mám na mysli obrovský puchýř pod patou), odřezávám kusy kůže, je to až do masa a pekelně to bolí, s tímhle zítra nemůžu vyrazit ani omylem.
Další den dopoledne jdu nakoupit jídlo na 3,5 dne do oblíbeného Dollar General, poté se přesouvám do knihovny, kde jsem až do zavíračky. Jelikož 24.týho letím zpět do Čr z Portlandu a posílal jsem si balík do Sisters s vybavením na Sierru (a bohužel pošta ho drží jen 15 dní), poprosím paní poště, zda mi tam zavolá, jestli mi ho tam podržijou o něco déle…povedlo se. Čirou náhodou potkávám na poště 2 Čechy, dáváme se do řeči, v autě mají chlazené pivo, dostávám jedno ihned a druhé na cestu, super si zase povykládat česky. Na noc jdu opět do parku, je tam asi 8 stanů, potkávám Jellyfish a klučinu ze Slovinska (Gram), který založil firmu a šije ultralehké batohy a tarpy, vyzvídám co a jak. Možná jednou, asi by mě to bavilo živit se tím, čím žiju.
89# den. Vyrážím na stopa po půl sedmé, hned první auto mi zastavuje. Chlapík mi povídá o medvědech, před asi 6 lety stát Kalifornie zakázal lov medvědů se psy tak, jak tomu bylo dříve, proto spousta lovců opustilo Kalifornii a populace medvědů se rozrostla. Druhý stop je ovšem jiná story. Stopuji u vjezdu na dálnici, po asi 3 hodinách to vzdávám, dělám si ceduli s názvem města a pod tím mám napsané PCT hiker. To mě asi zachránilo, po 4 hodinách stopování se konečně posouvám dál, chlapík se živí pěstováním a prodejem marihuany, vyhazuje mě přímo u trailu. Během odpoledne nenarážím na žádnou vodu, nálada je jako na houpačce, chvíli mě to baví, chvíli jsem otrávenej, už se těším nejen na fyzický, ale hlavně na mentální odpočinek.
90# den. Ráno vyrážím o půl hodiny později než obvykle, i tak jsem ale první na trailu, ostatní ještě ani nevylezli ze stanů, zajímalo by mě v kolik vyráží na trail. Dopoledne se mi jde skvěle, dělám delší pauzy než obvykle, po obědě si dávám 40 minut šlofíka. I tak ale dorážím po 25 mílích do kempu brzo – po páté hodině. Nevadí, další 2 dny dám zase 30. Odpoledne jsem trochu myšlenkama jinde, každou chvíli koukám na hodinky, no zkrátka už si to tak neužívám, krajina mi připomíná Beskydy.
91# den. V noci mě probudil šramot pod podlážkou, beru baterku a co nevidím, myš mi podlezla pod síťkou, ale už se nemůže dostat ven. Pouštím ji ven a doufám v klidný zbytek noci. Po 20 minutách slyším hlasité praskání větví, asi o pár metrů mě to mine, za 10 minut se to opět přibližuje ke mně, slyším kroky asi 2 metry ode mě, adrenalin pracuje, slyším hrabání na místě kde jsem večeřel, pak to uloví nějakého hraboše a je ticho. Byla to buď puma nebo medvěd mýval, usínám až nad ránem. Dnes mám celý den dobrou náladu a míle pěkně utíkají, konečně mám nějaké výhledy, trail vede po kamenitém terénu. Odpoledne potkávám 3 lidi z pouště, po Bishopu přeskočili na sever Oregonu a jdou na jih. Prý bych si měl změnit jméno na Master (mistr), protože jsem prošel Sierru. Komárů přibývá a prý čím víc na sever, tím to bude horší. Poslední hodinu jdu s moskytiérou, ty potvory mě stíhají kousat do ramen i za rychlé chůze. Dorážím na kempsite a nabírám vodu, bohužel se nemůžu ani umýt nebo napít, sežrali by mě totálně. Jdu spát ulepenej a s černýma nohama.
92# den. Noc byla víceméně v klidu, jen jedna zvířecí návštěva. Ráno je pěkná kosa, teploměr ukazuje 4 stupně, oblékám na sebe po dlouhé době bundu. Dopoledne potkávám chlapíka (Graceland) z Portlandu, dělá teď stejně mil jak já a taky prošel Sierru, má malý ultralehký, doma ušitý batoh. Dobře se s ním povídá, domlouváme se, že večer zakempíme spolu. Během dne se několikrát míjíme při pauze, komáři opět žerou. Druhá část dne už je bez vody, v poledne nabírám plnou kapacitu 2,5l a to mi musí vyjít ještě i dalších pár mil druhý den do Mazama Village. Kempujeme spolu kousek od trailu (i když se to bez permitu nesmí), říká se to mu stealth kemping. Ujito nakonec jen 33,5 míle (53,5km).
93# den. Vyrážíme o čtvrt na 7, spalo se dobře. Do Mazama Village to máme kousek, po sedmé jsme tam. Graceland mi říká, ať jdu zčeknout hikerbox, vybírám z tama hromadu jídla, dal by se z toho udělat plný ressupply. Jdu si vyzvednout balík s jídlem a nové boty, hlavně z těch bot mám radost, za 50 dolarů snad lepší neseženete. V ruce si přemáchnu oblečení, už to vážně bylo potřeba, navíc pár dní před odletem. Náhodný chlap za námi přijde a ptá se, jestli chceme ovoce, radostně přikyvujeme a donáší nám každému pár kousků. Loučím se s Gracelandem, po chvíli doráží Stinky (holka z Portlandu), taky končí a čeká na odvoz domů, dělala jen sekci asi 200 mil, moc si to prý neužila, dost věcí jí bolelo a příště by šla s parťákem. Loučím se i s ní a jdu stopovat k hlavní cestě. Zastavuje mi obytný karavan (asi 6 členná rodina z Holanska), na místě kde mě vyhazuje to vypadá dobře na přenocování kousek od cesty, zašívám se do lesa s doufám v klidnou noc.
94# den. Po velmi klidné noci ráno s všudypřítomnými komáry balím věci a přesouvám se k cestě. První půlhodina nic, poté mi zastavuje super chlap, 32 let z Colorada. Je na několika týdenním tripu po USA, chtěl by projet Oregon, Washington, možná až na Aljašku a každý den něco projít. Povídá mi, že se nemám ženit v Americe. Ženský tu jsou rozmazlený a vychytralý. Je rozvedenej, s bývalou ženou má díťe (i když je asi neplodnej), musel platit alimenty 1200 dolarů měsíčně několik let i když pravděpodobně dítě není jeho, zajímavé zákony. Taktéž při rozvodu muž je ten, kdo dopadne hůř, při ženě stojí zákon. Povídáme si celou cestu, vyhazuje mě až v Sisters, to jsem nepočítal že dojedu tak daleko na jeden stop. Dává mi ještě sklenici mandlového másla (sotva mi to do batohu vejde po vyrabování hikerboxu v Mazama Village), budu to asi dojídat ještě v Česku. V místní kavárně dobíjím elektroniku a vymýšlím, kde strávit dnešní noc.
95# den. Po noci na soukromém pozemku vyrážím na poštu vyzvednout balík s vybavením do Sierry, vyrábím ceduli z poštovní krabice s nápisem Portland a jdu na věc. Po asi 20 minutách jsem úspěšnej, chlap pracující jako pokrývač mě háže až do Salemu, u benzinky dávám oběd a jdu pokračovat v krasojízdě. Zkouším to na výpadu na dálnici asi 40 minut, je děsný horko. Zastavuje mi řidič kamionu, prý by to neměl dělat, něco mu ale říkalo, ať mi zastaví. Cestou dostávám čokoládový zákusek, prý je rád, že se rozhodl zastavit a pomoct mi, PCT je jeho sen. Vyhazuje mě v Portlandu kousek od letiště, usídlím se asi na 2 hodiny do McDonaldu na wifi, pak vyrážím hledat místo na spaní. U místní řeky kempuje dost bezdomovců a prý mám být opatrný. Nakonec zalezu za veliký keř 20m od cesty, vedle je parkoviště letiště. Jen se asi nevyspím, každých 5 minut mi přímo nad hlavou přistává letadlo….jednu noc to hold zvládnu.
24.7 ráno odlétám domů. Letí to přes Las Vegas a Frankfurt, bude to dlouhý let.
No, a to je konec mého 96 dní dlouhého dobrodružství. Užil jsem si to? Jednoznačně? Šel bych to celé znovu jak to někteří dělají? Asi ne, je spoustu jiných trailů co bych chtěl projít a mám na to jen jeden život to všechno stihnout. Nicméně dojít zbytek trailu až na Kanadskou hranici mě určitě láká a až nastane správný čas, půjdu do toho.
Happy trails,
Martin.
